Tato sekce je věnována pidižvýkům a pidižvýkačkám.
Jedná se o slohovou práci do školy. Měla to být pohádka a taky jsem ji za to dlouho považoval. Jak jsem byl ohodnocen, už si dnes bohužel nepamatuji. Když jsem Hřebíky poprvé prezentoval mojí manželce, měla slzy v očích. Následně mi došlo, že se možná nejedná tak úplně o pohádku, ale o nervydrásající existenciální drama. I přesto jsem se rozhodl sem Hřebíky zařadit. Ale zhodnoťte sami, zdali je chcete přečíst vašim ratolestem.
––––––
V jedné dílně starého truhláře Tondy, ve velké bedně s nářadím, žil malý hřebíček Čenda se svým starším, o něco větším bratrem, hřebíkem Karlem. Ve vedlejších přihrádkách bylo ještě spoustu dalších hřebíků, ale s nimi se moc nekamarádili, protože byli většinou velcí a namyšlení. Vytahovali se se svými velkými hlavami, a že se do nich musí mlátit větším kladivem. Čenda a Karel tu dříve bydleli ještě s matkou, otcem a dalšími příbuznými, ale bohužel, ty už truhlář dávno zatloukl do jedné staré židle.
S každým novým otevřením bedny všichni hřebíci ani nedýchali a napjatě čekali, kdo bude asi další. Kdo bude navždy odloučen od své rodiny a přátel a nešťastně zabouchnutý do dřeva. Každý si vždycky přál, aby bylo alespoň měkké a dobře ošetřované. Někteří pomýšleli i na sebevraždu. Neměli na to se nechat zabouchnout, a tak se při zatloukání chtěli schválně ohnout. Někteří to udělali. I když je tady ještě jedna věc, které se obávali. Těžko říci, co bylo horší. Někdy totiž, když si dal starý Tonda svačinu a zůstalo mu něco v zubech, používal na odstranění zbytků právě hřebíky.
Občas byla šance na záchranu. Když hřebík náhodou vypadl truhláři z ruky, snažil se co nejrychleji odkutálet a schovat se co nejdál tak, aby ho raději žádný člověk nenašel. Před nějakou dobou, když byl Čendův a Karlův děda ještě s nimi, vyprávěl jim, jak se jednou, když ještě nebyli na světě, převrátila bedna s nářadím a stovky hřebíků se rozkutálelo po podlaze. Hodně z nich se zachránilo a kdo ví, kde jim je dnes konec. O této chvíli se mluvilo ještě dlouho. Pro hodně hřebíků, hlavě pro ty, kterým se podařilo odkutálet, to byl šťastný den, ale pro hodně to také byla smůla, jako pro dědu, kterého naneštěstí někdo sebral a vrátil zpátky do bedny. A nakonec byl zabouchnutý. Nikdo vlastně neví přesně kam, někdo dokonce říká, že se zlomil a zabil se, ale tomu Čenda s Karlem nikdy neuvěřili. Znali dědu a tohle by rozhodně nikdy neudělal. Nebyl žádný srab a dokázal se smířit se svým osudem. Osudem hřebíku.
Jeden den vzal starý Tonda svou bednu a naložil ji do auta. Jel si oddychnout o víkendu na chatu. "To je ale krásně!", pomyslil si. "Opravím tu poličku a konečně si odpočinu." Bratři měli zvláštní pocit. Nevěděli co se děje. Čenda se ptal: "Karle, co se to děje? Mám strach, že budu dneska na řadě. Bojím se." "Neboj se, bráško, já tě nedám. Žádnej starej dědek nás nerozdělí, slibuju." utěšoval ho Karel. Najednou se auto zastavilo. Cítili, jak je někdo nese. Truhlář už dorazil na chatu a chtěl se co nejdříve vrhnout do práce, ať už má konečně klid. Na stěně v obývacím pokoji měl rozbitou polici, na kterou si dával svoje CD a DVD disky. Říkal si: "Hmm, na tohle mi budou stačit tak akorát dva hřebíky." Otevřel bednu. Opatrně, kvůli bolavým zádům, se natahoval pro své oběti. Hřebíci ani nedutali. Tondova špinavá stará ruka se přibližovala pořád blíž, pořád blíž. Natahovala se směrem k Čendovi a Karlovi. Bylo to jasné. Dnes jsou na řadě oni. Už je truhlář měl a zvedal je pomalu výš a výš k poličce. "Karle!", křičel mladší bratr. "Čendo! Neboj se, bude to dobrý, jseš už velkej hřebík, mam tě rád!", odpověděl Karel. Viděl, jak k němu letí kladivo. Už jen doufal, aby dostal co nejméně ran a udržel se co nejvíce rovný, aby se nezabil, ale v tom se z poličky něco skutálelo a spadlo to Tondovi na obličej. Ten se bouchnul do ruky a upustil hřebíky na zem. "Zatracená práce!", bědoval a šel si ruku ošetřit. "Čendo, jsi v pořádku?", volal starší bratr. "Jsem Karle, co to bylo? Vypadalo to trochu jako hřebík!", odpověděl Čenda. "Ano, jsem starý zkorodovaný hřebík, jsem rád, že vás zase vidím, chlapci!" "Panebože! To je děda! Dědóoó!", volal malý bratr. "Čendo, Karle, pojďte rychle, musíme zmizet, než se vrátí!"
A tak je děda nakonec zachránil. Kutáleli se světem a užívali si svobody co to šlo. Možná o nich ještě uslyšíme.