Tu bych chtěl nahromadit sem tam nějaký zápis z dob minulých, významný dost na zvěčnění v nekonečném vesmíru.
To jsem byl ještě docela malý panák, když naše rodina zakoupila pozemek v Třebechovicích. Ten vedle sousedů.
Mezitím si toho moc nepamatuju, jelikož ani nevím, kdy to přesně bylo, ale pak jsme v Baumaxu koupili jeden z těch dřevěných zahradních domků. Z jakého důvodu, to opravdu nevím. Možná si do něj někdo chtěl schovávat věci na zahradu, když je to zahradní domek, možná jsme potřebovali utratit peníze, možná jsem se pravý důvod nikdy nedozvěděl a možná nikdy žádný nebyl.
Takový domek, samo sebou, nepřemístíte tak snadno jako rohlík. Museli přijet vyslanci z Baumaxu a složit ho z menších částí. Uměli dobře montovat, asi to byli montéři. Pak jsme domek společnými silami (myslím rodinu, ne montéry) natírali Luxolem, aby byl odolnější a shnil až za dlouho. Většinou tomu domku všichni říkali baráček.
Samozřejmě přišli na řadu spekulace, co že s tím baráčkem budeme dělat. Od táty padnul nápad, že baráček zateplí a můžeme v něm bydlet s Evženem, jenž je můj bratr. Měli bychom vlastní dům, to by bylo skvělé, říkali jsme si spolu dohromady. Jenomže háček byl v naší společné matce. Jak už to tak u mám bývá, měla o nás strach. Baráček byl dál od vozu, blíž k temnému lesu a polím a nejspíš si myslela, že bychom mohli zemřít strašlivou, pomalou a bolestivou smrtí, takže z toho nápadu sešlo.
Nakonec se do baráčku naházelo různorodé harampádí i neharampádí a bylo prostě tam uvnitř. Nikdo vůbec netušil, jakým magickým místem se baráček v budoucnu stane. To jsme totiž ještě neměli Avii a nekouřili doutníky.
Bylo to ještě kolem starých časů staré večerky u pošty, která byla vlastně taky baráček. Kupovali jsme si tam vanilkové doutníky, doutníky v tamtom červeném obalu a další. Na Benzině jsme taky kupovali dražší Vasca (ten zvuk při potáhnutí, to byla pohádka). Co si pamatuji, tak jsme objednávali i přes Internet různé doutníky. Například jedny hodně sladké, jedny nugátové (ty si oblíbil Šoufkův vlastník), jména či značky již neznám. Balza občas dostal fajnový doutník zase od jeho vlastníka a podělil se s námi, jeho přáteli. Často jsme chodili pokuřovat na lavičky. V parku, na Orebu, u té vody vedle kostkované silnice i na jiných tutových spotech.
Šoufek mě pak přesvědčil, že potřebujeme speciální místo, kde bychom mohli vychutnávat doutníky a pít Manhattan. Nechci vám věšet pohádky do očí, protože moje paměť byla buď vždy špatná, nebo mi ji ukradl alkowhole, ale to už si nevzpomínám. Berme to jako legendu. Á pojďme, hop. V tuto dobu už jsme měli Avii kvůli trampolíně, kterou jsme v ní převáželi. Tu trampolínu pak nechal Evženův táta u našeho strýce předělat na vlek, který pak nemohl na silnici a měl se tahat Pajerem, takže Avie poskytovala prostor. Prostor na věci z baráčku! Ještě, že jsme ji rovnou neprodali a nechali jsme ji tam shnít, stejně jako všechno.
Takže jsme získali prostor v baráčku, nějaký starší i novější nábytek a bylo to. Problém byl trochu se stolem. Ten velký dubový nám moje máma zatrhla, abychom ho neokopali. Takže jsme tam dali ten vykládaný, který jsme pak úplně dojebali. Ještě si pamatuji, jak jsem z něho jídával na Štědré dny ve starém voze. Baráčku už jsme nemohli říkat dál baráček, potřeboval jméno hodné jeho i naší velikosti, tak se zrodil House of Gangsters (dále jen HoG).
HoG začal měnit naše životy a postupně životy mnoha dalších lidí, ale pak přišla akce v Želí, která nám je změnila snad ještě víc a tím pádem i samotný HoG.
Vezmu-li jen holá fakta a dění v tomto příběhu, nepůsobí to na mě až tolik zvláštně a dalo by se to odbýt několika větami. Ale tato příhoda ve mě vyvolala silné vnitřní pocity, ke kterým přispěla i atmosféra místa a související situace. Pokusil jsem se to tedy sepsat a třeba z toho na někoho něco dýchne.
––––––
Byl to jeden z mých posledních dnů jako zaměstnance ve Sportisimu. No jo, dostal jsem padáka. Po práci jsem se byl s některými kolegy rozloučit při večeři v pekle. V Pekle Čertovině v Hlinsku. Je to tam opravdu pěkná dřevěná podívaná.
Večer proběhl hladce. Dobré posezení s dobrými lidmi. Pak jsem si to štrádoval domů. Po cestě mi volala manželka, že jako jedu asi pozdě. Tím jsem trochu znervózněl. Bydlím kousek vedle Opočna a domů jsem to měl ještě kus cesty. A hle, co to nevidím. Objížďka na Opočno. Nu, což, jedu podle značek. A to navzdory tomu, že při minulé jízdě touto cestou jsem na tuto objížďku již narazil, neřídil jsem se jí a dojel jsem domů bez problémů. Nevím, proč jsem to nemohl ignorovat i teď. Jako by to moje mysl nechtěla připustit, že jsem byl takový rebel a nedbal dopravního značení. Teď jsem spořádaný občan a dělám, co mám. Prostě, cítil jsem to tam někde vzadu, že dělám chybu, ale jako by bylo správné ji udělat. Divné. Jak údajně pravil Albert Einstein:
„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“
Po chvilce jízdy úzkými cestami mezi poli jsem nabíral pochyby o správnosti mého hloupého chování. Co to je za cestu? Proč by zrovna tady byla značená objížďka na Opočno, určitě zde jsou vhodnější kandidáti. Zastavil jsem na křižovatce a zaměřil se na navigaci. Vidím nápis Opočno?! Do prdele! Bylo nalevo ode mě. Ale nebylo to to moje Opočno. Abych se přesvědčil, že navigace neblbne, odbočil jsem doleva pod viadukt a za ním už se tyčila značka obce Opočno. Bylo to tak. No nic, se svou spěšnou náladou jsem hned na to zařadil couvačku a jel. Zpět na křižovatku stačilo v podstatě jen podjet viadukt. PRÁSK jak PRASE, pod viaduktem byl ještě vysoký chodník, který jsem totálně přehlédnul. V prvních vteřinách, vida chodník snad až v autě, mysliv levá půlka auta v troubě, jsem se necítil nejlépe. Ale už v těch dalších vteřínách jsem zjistil, že to nebude tak zlé. Ale sSsSsS, uchází mi rychle kolo... Vzápětí jsem duchapřítomně popojel dopředu a ke straně, než kolo úplně ujde, abych nezníčil disk. Natotata bylo kolo prázdné.
Vystoupil jsem zacílen na rychlou výměnu kola a tradá domů. Falešné Opočno působilo jako malý zapadákov. Nikde nikdo. Jedna lampa, první dům asi 30 metrů ode mě. Zaslech jsem hlasitou klasickou hudbu, Pro Elišku od Beethovena. Hudba se velmi rozléhala okolní krajinou, znělo mi to, jako by přicházela ze směru toho prvního domu, mohlo to být i z lesa za ním. Zaposlouchal jsem se. Hudbu občas přerušil projíždějící vlak za mnou. Přemítal jsem, odkud se tedy ta Eliška bere. Že by nějaký festival, tady? V pondělí v noci? Asi to bude z toho prvního domu zahaleného tmou, který působil docela veliký, se stodolou, a kde se nesvítilo. Představoval jsem si, jak tam někdo hraje na piano ve velké hale, kde se to hodně rozléhá. No nic, pustil jsem se do výměny kola. Během mé práce hudba několikrát utichla a znovu se objevila. Hráli různé klasické fláky, do nichž občas vstoupil randál vlaku, prohánějícího se kousek za mnou.
Zanedlouho jsem nainstaloval rezervu. Byla trochu podhuštěná, tak jsem sedl do auta a hledal blízkou čerpací stanici, kde bych dofoukl. V tom od onoho nedalekého domu, který zdánlivě zel prázdnotou, vyrazil automobil a odbočil mým směrem. Viděl jsem jen dvě kulatá světla. Působilo to, že jede tam, kam chce, ale jaksi nejistě. Blíží se ke mně a zpomaluje. Je to Trabant kombi tmavě zelené barvy. Z okna vykukuje chlapská fousatá hlava. Pomyslel jsem si, že mi chce nabídnout pomoc.
– "Co tady děláte?"
– "Já jsem píchnul, vyměňoval jsem kolo, akorát jsem to dodělal."
– "Já myslel, že mě tady špehujete!"
Vystoupil. Vysoký, pohublý týpek v jednoduchém oblečení barevně odpovídajícím Trabantu. Ale ten Trabant pořád pomalu jel. A ten chlap to věděl, ale bylo mu to jedno.
– "Který jste píchnul kolo?"
– "Tohle." Ukázal jsem za sebe, na zadní kolo na straně řidiče.
Ten chlap šel k zadnímu kolu na straně spolujezdce. Otestoval tvrdost kola zkušeným pokopáním.
– "No jó!"
Jeho Trabant pořád popojížděl a blížil se k chodníku pod viaduktem, který mi byl osudným. Konverzace pokračovala několika dalšími větami, které si přesně nevybavuji, ale náplň jeho slov jsem chápal jako otázky typu, proč tam vlastně jsem, proč už nejedu a sedím tam. A připomněl mi ten dojem o šmírování.
Jak jsem si ho v hlavě průběžně vyhodnocoval, nabyl jsem nejdříve dojmu, že je opilý. Po chvíli mi přišel spíš zdrogovaný. Ale pak jsem si říkal, tohle není ani opilec, ani feťák. Je šílený! Možná nějaký poznamenaný veterán z války, možná bláznivý myslivec. Co bude následovat, rozbije mi auto? Zabije mě? Zmocnil se mě strach! Už jsem dával ruce na volant, chystal se otočit klíčkem a sešlápnout plyn k podlaze a neohlížet se. V následující vteřině se mi podařilo sama sebe trochu zchladit a dodat si odvahy.
- "Vám to taky jede, tak já jedu, pojedeme oba."
A jel jsem. Sice opačným směrem, než jsem potřeboval, dofukování rezervy jsem si zamítl a jel co nejrychleji domů. Tu hudbu určitě pouštěl ten šílený vojákomyslivec...